Zahrada

Müllerovi a Kostlánovi jsou sousedé. Jejich zahrady jsou oddělené kamennou zdí, která stála již dávno předtím, než se nastěhovali do svých domků. Vztahy Müllerových a Kostlánových byly vždycky zdvořile neutrální - jen se zdravili, ale jinak neměli nic společného a téměř nic o sobě nevěděli. Jednou pan Kostlán zazvonil u Müllerových a řekl jim, že část jejich zahrady je jeho, protože byla opravena vleklá chyba na katastrálním úřadě, tudíž budou muset zbourat kamennou zeď a postavit nový plot podle správné výměry pozemků. Müllerovi dojeli na katastrální úřad a zjistili, že je to tak, jak pan Kostlán říká. Podle plánů mají přijít o několik metrů své zahrady. Müllerovi nechtěli bourat funkční kamennou zeď, paní Müllerová měla kromě toho právě na pozemku, o nějž se jednalo, zahradní altánek, který by museli zbořit. Pokoušeli se s Kostlánovými domluvit, že by jim mohli uvolnit jinou část pozemku, ale pan Kostlán trval na svém. Potřebuje nutně zrovna toto místo, protože podniká doma a prostor potřebuje. Už má plán, co zrovna s tímto místem udělá. Co je psáno, to je dáno, Müllerovi si mohou vybrat, jestli zeď rozeberou sami, nebo jim ji nechá zbořit a altánek také. Nakonec se však pan Kostlán nechal přesvědčit, že oba navštíví mediátora.

Pan Kostlán při mediaci opakoval, že se nenechá zkrátit na svých právech, rozčiloval se, že si Müllerovi myslí, že jim všechno projde. "Myslí si, že jim všichni ustoupí, když jsou honorace z Prahy a jezdí za nima kdejakej umělec. A že já jsem venkovskej vidlák, tak mě opijou rohlíkem. Ale to se teda spletli, já chci, co mi patří." Když se mediátor zeptal, co pro něj znamená městská honorace, ukázalo se, že pan Kostlán se domnívá, že se nad něj Müllerovi povyšují, protože nemá vzdělání, a snaží se ho ošidit. Před pěti lety mu ostatně slíbili uvolnit zadní příjezdovou cestu, aby mohl snáze zajíždět do zahrady, a neudělali to. To pana Müllera překvapilo, řekl, že čekal, až se pan Kostlán o cestě znovu zmíní, neboť byli domluveni, že přijde, až bude zadní vjezd skutečně potřebovat. Protože nepřišel, Müllerovi nic neřešili a nakonec se na celou věc zapomnělo. 

Pan Kostlán bydlel v domě již od narození, jako dítě chtěl studovat na umělecké škole, ale nesetkal se s pochopením své rodiny, a tak se nakonec vyučil jako mechanizátor. Po revoluci začal podnikat v opravách zemědělských strojů, na své podnikání je hrdý a chtěl by ho rozšířit. Záliba v umění mu zůstala jako koníček, sbírá starožitné předměty. 

Při mediaci Müllerovi pochopili, co je pro pana Kostlána důležité, i to, že se jej dotkl nesplněný slib uvolnění cesty. Omluvili se za to. Pan Kostlán zjistil, jak důležitý je pro paní Müllerovou její altánek i velký starý ořech vedle něj. Nakonec se dohodli, že Müllerovi uvolní pro pana Kostlána zadní příjezdovou cestu a přenechají mu část dvorku před domem. Kromě toho mu věnovali starožitný úl, který jim zůstal po předchozích majitelích domku a který bude ozdobou jeho umělecké sbírky. Kamenná zeď, altánek i starý ořech zůstanou zachované.